34/1-2026
Paginae historiae
Politika – zájmy – energetika. Energetické krize, bezpečnost a společnost ve střední Evropě 20. století
Obsah monotematického čísla se inspiroval interdisciplinárním setkáním „Politika – zájmy – energetika. Energetické krize, bezpečnost a společnost ve střední Evropě 20. století“, které proběhlo ve dnech 14. a 15. září 2023 ve spolupráci Národního archivu, Jihočeské univerzity a Historického ústavu AV ČR za finanční podpory rozsáhlého výzkumného programu Strategie AV21 Akademie věd České republiky „Odolná společnost pro 21. století. Potenciály krize a efektivní transformace“.
Publikované příspěvky zřetelně ukazují zvýšenou poptávku po energiích souvisejících s neustále postupujícím technologickým rozvojem. Zásadní mezník v oblasti energetické bezpečnosti představoval první ropný šok v roce 1973, který přinesla průmyslově vyspělým evropským státům poznání o zranitelnosti jejich ekonomiky a prosperity. Výrazněji nastolil otázku závislosti na dodávkách paliv a ukázal zásadní význam pro udržení sociální soudržnosti, bezpečnosti států a společnosti. Současně krize znamenala příležitost k vzájemné výpomoci a následně spolupráci a integraci při řešení těchto obtíží bez ohledu na vnitřní parametry politického systému.
Zobrazit celé PH
DOI: https://doi.org/10.71832/n75r-9d39
editorial
studie / studies
Paginae Historiae / 2026, 34(1): 9-27 | DOI: https://doi.org/10.71832/0pvp-j524
Jelikož dostatek energií patří k předpokladům ekonomického rozvoje, je pochopitelný a nezbytný zájem státu o nástroje a možnosti ovlivňovat jak dostupnost surovin, z nichž se energie vyrábí, tak také nerušenost jejich dodávek a výslednou cenu pro koncové uživatele. Mimořádně vhodným nástrojem v podmínkách první republiky k prosazování státních zájmů byly všeužitečné elektrárenské společnosti většinově ovládané veřejnou správou, kdy ve správních a dozorčích radách seděla celá plejáda státních úředníků a samosprávných představitelů. Tak byl celému procesu dán řád a jednoznačný směr, aby z něj nekořistily úzké místní ekonomické a politické elity, nýbrž celá společnost. To vše vedlo k dominanci státu, resp. veřejné správy, která byla leckdy všeužitečnými elektrárnami využívána ve svůj prospěch, ale širší výhody však čerpala celostátní ekonomika a veškeré obyvatelstvo.
Paginae Historiae / 2026, 34(1): 28–46 | DOI: https://doi.org/10.71832/68z7-2k87
Elektrifikačný proces na dnešnom území Slovenska do roka 1918 zaostával za vývojom v najvyspelejších krajinách, ako aj v západnej časti habsburskej monarchie. Elektrifikácia sa nachádzala v začiatočnej, tzv. lokálnej, fáze vývoja. To znamená, že sa obmedzovala len na významnejšie mestské sídla s elektrárňami, ktoré zásobovali energiou najbližšie okolie. Po roku 1918 v podmienkach medzivojnového Československa vznikali ďalšie malé elektrárenské podniky v mestách aj na vidieku v individuálnom, obecnom alebo akciovom vlastníctve. Pre tieto podniky bola charakteristická nehospodárna prevádzka a vysoké ceny elektrickej energie. Situácia sa začala meniť, keď na základe tzv. elektrifikačného zákona z roka 1919 boli zakladané regionálne elektrárenské podniky s podporou štátu, ktorých úlohou bola systematická elektrifikácia presne vymedzeného regiónu. Na Slovensku vzniklo päť týchto regionálnych podnikov pre západné, severozápadné, stredné, južné a východné Slovensko. Regionálne podniky mohli využívať rôzne formy podpory zo strany štátu a legislatívne výhody. Po prekonaní začiatočných ťažkostí rozvinuli činnosť a postupne elektrifikovali jednotlivé časti Slovenska. Zároveň znižovali ceny elektrickej energie pre osvetlenie aj pohon, čo umožnilo zásobovať energiou širšie vrstvy obyvateľstva a výrobné podniky rôznych odvetví na veľkom území.
Paginae Historiae / 2026, 34(1): 47–63 | DOI: https://doi.org/10.71832/rac5-3097
Téma elektrifikace venkova v období první republiky bylo značně reflektováno ve filmové tvorbě. Na rozdíl od období druhé světové války a následné poválečné rekonvalescence, kdy se akcentovalo především šetření energetickými zdroji, se ve 20. a 30. letech projevovala intenzivní snaha státních institucí a dalších organizací o maximální elektrifikaci a automatizaci procesů souvisejících s venkovskou oblastí. Typickým příkladem byl film Elektřina ve službách venkova (Svatopluk Innemann, 1928), který se bohužel do dnešních dnů nedochoval v celé své délce (stopáži). O významnosti snímku vypovídá několik skutečností jako například účast slavných tvůrců (S. Innemann, V. Vích, K. Dodal, T. Pištěk a další) či obarvení filmu tzv. technikou virážování. Zadavatelem filmu byla Ústřední jednota hospodářských družstev za finanční účasti elektrárenských svazů. Film vyrobil přední prvorepublikový výrobce propagačních filmů Elekta-Journal. Cílem statě je představit jednotlivé mechanismy a funkce filmového průmyslu ve specifickém žánru zemědělských filmů a seznámit čtenáře s titulem Elektřina ve službách venkova jak po stránce filmografické a historické, tak i z hlediska technických aspektů virážovaného filmového materiálu.
Paginae Historiae / 2026, 34(1): 64–78 | DOI: https://doi.org/10.71832/ehk0-xy65
The aim of this report is to analyse the processes and developmental trends in the Estonian oil shale industry in the 1920–1940s, its dependence on the governmental policy of the Republic of Estonia and fundamental changes taking place in the fuel market of the world after WWI. The development of the Estonian oil shale industry in the 1920–1930s has been described as a great success: the production of shale oil increased from year to year as a result of which the amounts of export increased as well. Today it is estimated as a very important indicator of the competitive capability of the Estonian oil shale industry in that-time fuel market. The consumption of shale oil also increased in the Estonian inner market. Was such competitiveness in correlation with the prices of petroleum and shale oil in the world market or was it conditioned by the protectionist economic policy of the Estonian government in order to defend the only great developing domestic branch of industry?
Today it is known that since 1935, Estonian oil shale industries had sold their entire production of shale oil to Germany as a result of which the production grew abruptly. What was the role of Estonian shale oil in the fuel policy of Nazi-Germany? The answer to the question whether the shale oil of Estonian origin would have been able to compete in the world fuel market without Germany as a consumer in the second half of the 1930s and during the WWII would help us understand the key problems of the Estonian oil shale industry and preconditions for its development in the later –Soviet – period.
Paginae Historiae / 2026, 34(1): 79–94 | DOI: https://doi.org/10.71832/emx3-yf14
Slovenský štát pod kuratelou nacistického Nemecka bol vďačným zdrojom surovín hlavne pohonných látok pre vojnové potreby. Slovenské rafinérie zo začiatku plynulo zásobovali ropnými produktmi jak domáci trh tak aj zahraničných ,,spojencov“. Postupne sa začali prejavovať poruchu v dodávkach benzínu, ktorý dostavali motoristi len na základe prídelu. Vládna moc rôznou legislatívou najprv obmedzovala motoristickú mobilitu neskôr ju úplne zakázala. Zároveň hľadala rôzne druhy alternatívnych pohonov pre jednotlivé automobily a tvrdo ich presadzovala v praxi. Pevná sieť čerpacích staníc vybudovaná v medzivojnovej ČSR sa postupne redukovala, k vôli nedostatku výrobkov z ropných produktov, ktoré mohla ponúkať, ale aj k vôli nepriateľskému kapitálu. Predmetná palivová kríza znižovala mobilitu nie len civilného obyvateľstva, ale hlavne armády. Cele riadene a rozdeľovanie pohonných látok prešlo pod jediný centrálny organ Najvyšší úrad pre zásobovanie, ten od roku 1943 reguloval celu automobilovú dopravu na Slovensku.
Paginae Historiae / 2026, 34(1): 95–113 | DOI: https://doi.org/10.71832/ncw9-fh26
Po německé okupaci Čech a Moravy začala také v protektorátu působit tzv. Společnost pro hospodářský výzkum s.r.o. (Wirtschaftliche Forschungsgesellschaft mbH; WiFo), založená v Německu v roce 1934 s úkolem řídit, projektovat a rozšiřovat strategickou palivovou infrastrukturu. Největším projektem WiFo v Protektorátu se stala výstavba skladovacího terminálu v Hněvicích (Hniewitz) u Roudnice nad Labem (Raudnitz) a přepravních kapacit. Právě sem měl být přiveden první ropovod (Ölleitung) na českém území z Vídně a také produktovod z budovaného závodu na výrobu syntetických paliv v Záluží (Maltheuren) u Mostu (Brüx). Komplex v Hněvicích byl interně označován jako Překládka Roudnice (Umschlaglager Raudnitz). Předpokládalo se, že tam bude proudit ropa z Rumunska, která bude předtím přepravována tankery (Tankschiffe) po Dunaji do vnitrozemského přístavu Vídeň-Lobau. Ropovody Most – Roudnice nad Labem a Roudnice nad Labem – Vídeň byly navrženy jako celek, skládající se z úseků (Strecken) označených velkými písmeny. Projekt získal absolutní prioritu, práce byly zahájeny v roce 1941 a ropovod byl položen v letech 1942 až 1943. Až do konce války však nebyl provozován.
Paginae Historiae / 2026, 34(1): 114–131 | DOI: https://doi.org/10.71832/2j4d-9p70
Železná opona, která po druhé světové válce rozdělila Evropu, přinesla zásadní proměnu nejen politických, ale rovněž i hospodářských vztahů mezi některými zeměmi. Státy, které se staly součástí tzv. východního bloku, podle oficiální propagandy takřka harmonicky rozvíjely ekonomickou spolupráci v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci. Ve skutečnosti se však projevovalo neúprosné soutěžení a snaha vytěžit co nejvíce. Naopak vztahy se západními „kapitalistickými“ státy v důsledku politického vývoje značně ochladly. Přesto nebyly nikdy zcela přerušeny, pro země tzv. socialistického tábora totiž tato hospodářská spolupráce představovala jeden z nemnoha způsobů, jak získat devizy, moderní technologie či nedostatkové spotřební zboží. Jednou z komodit, která hrála v ekonomických vztazích výraznou úlohu, bylo též uhlí. Československo získávalo tuto cennou surovinu mj. z Polska, pro které byla hlavním vývozním artiklem, a zároveň dodávalo uhlí z vlastní těžby západnímu Německu. Tento příspěvek si klade za cíl nastínit problematiku dovozu a vývozu uhlí v československo-polských a československo-německých vztazích.
Paginae Historiae / 2026, 34(1): 132–145 | DOI: https://doi.org/10.71832/xyz1-0m20
Der vorliegende Beitrag übt Kritik an der Selbstdarstellung der Geschichte durch die OMV, ein zentrales und teilstaatliches österreichisches Gas- und Erdölunternehmen. Selbstvermarktende Videos aus dem Webauftritt des Unternehmens werden mit Forschungsergebnissen zur Geschichte des Industriesektors konfrontiert, wobei einige Auslassungen aufgezeigt werden, die vor allem mit der Verdrängung der Erinnerung an den Nationalsozialismus und den aktuellen Geschäftsbeziehungen zur Russischen Föderation zusammenhängen. Im Fokus des Beitrags steht daher die Geschichte der österreichischen Erdölförderung vor 1945 und der Abschluss des ersten Gasliefervertrags mit der Sowjetunion im Jahr 1968. Die Narrative, mit denen das Unternehmen diese Ereignisse und Zeiträume darstellt, werden mit allgemeineren Mythen des österreichischen kollektiven Gedächtnisses verglichen.
Paginae Historiae / 2026, 34(1): 146–158 | DOI: https://doi.org/10.71832/2rt3-qx47
Ab Ende der 1960er Jahre begann die österreichische Bundesregierung, die Energiepolitik konzeptioneller und systematischer anzugehen. Das erste energiepolitische Konzept wurde von der Alleinregierung der Österreichischen Volkspartei unter der Führung von Bundeskanzler Josef Klaus erarbeitet. Nach dem unerwarteten Ergebnis der folgenden Nationalratswahlen und den anschließenden Koalitionsverhandlungen ergriff die Sozialdemokratie (nicht nur) in der Energiepolitik die Initiative. In grundlegenden Fragen herrschte jedoch Einigkeit zwischen den dominierenden politischen Parteien – der Volkspartei und der Sozialdemokratie. Beide wollten den wachsenden Energiebedarf durch den Bau von Wasser- und Kernkraftwerken decken. In relativ kurzer Zeit konnten die sozialdemokratischen Regierungen mehrere Wasserkraftwerke erfolgreich errichten, beispielsweise in Ottensheim-Wilhering, Zemm-Ziller oder Altenwörth. Das erste Kernkraftwerk im niederösterreichischen Zwentendorf, dessen Bau vom vorigen ÖVP-Alleinregierung beschlossen worden war, sollte 1975 in Betrieb genommen werden. Die Regierung setzte auf den Import wichtiger Rohstoffe, vor allem Kohle, Erdgas und Öl, dachte aber gleichzeitig über andere alternative Energiequellen nach, denn sonst müsste nach damaliger Expertenschätzung bis zum Jahr 2000 die zehnfache Kapazität des geplanten Kernreaktors in Zwentendorf gebaut werden.
Paginae Historiae / 2026, 34(1): 159–176 | DOI: https://doi.org/10.71832/q045-ha17
Because of costly ‘consumer socialism’ and continuous trade deficits with the West, the East German balance of payments crisis aggravated towards the end of the 1970s. Despite all internal warnings and massive Soviet complaints about East German dependence on the West, the concept of ‘Unity of Economic and Social Policy’ remained unchanged, and all measures taken to reach a favorable trade balance – whether this meant reducing imports from or increasing exports to the West – proved insufficient. This paper analyzes the interactions between East Germany and the Soviet Union before and throughout the debt crisis of the early 1980s. Additionally, it sheds new light on how East Germany escaped the fate of bankruptcy prior to 1983. Which trade operations (e.g. oil, grain) created the necessary foreign currency revenue to pay the most pressing credit rates? What role did the so-called ‘Zurich model’ (the project of a huge West German long-term loan in return for humanitarian concessions) play in the East German strategy, before the Strauß loans made it superfluous? How did East Berlin communicate its policy to Moscow and how did the Kremlin’s reaction change over time? By addressing these questions, the paper touches not only the most pressing economic and financial issues of that time but also contributes to our understanding of the further challenges the East German regime had to face in its tightrope walk on the abyss of bankruptcy.